Uncategorized

K poměrně zásadní otázce se vyslovil Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 2337/21, když řešil otázku výkladu smlouvy a přednosti projevu vůle smluvních stran. Jak již v minulosti Ústavní soud ve svém judikatuře uváděl, v případě rozporů mezi vůlí účastníka smluvního vztahu je nutné preferovat jejich skutečnou vůli před jejím formálním projevem (například v textu smlouvy). V praxi by tak soud měl posuzovat například v případě neplatného ustanovení smlouvy, k němuž došlo v důsledku obratu v judikatuře, skutečnou vůli smluvních stran, tedy to, k čemu účastníci směřovali.

Při výkladu právního jednání je nepsaným pravidlem právní předpoklad, podle něhož žádný normotvůrce (tedy ani smluvní strany) nezamýšlí dát jím tvořenému aktu absurdní nebo nerozumné důsledky.

Při výkladu právního jednání je třeba dát přednost skutečné vůli účastníků smlouvy nad formálním projevem této vůle. Formalismus spočívající toliko ve výkladu smluvního textu z něj samotného bez ohledu na vůli účastníků smluvního vztahu představuje protiústavní zásah do základních práv jednotlivce, neboť právě vůle účastníků hraje při vytváření smlouvy a její interpretaci zásadní roli. Text smlouvy je totiž toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Výklad, který uvedená pravidla nerespektuje, je ve svém důsledku považován za porušení čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2337/21